Sedmý večer Festivalu

Napsal Miloš Pokora pro časopis Hudební Rozhledy

Zajímavou repertoárovou dramaturgií se vyznačoval večer 20. 11. v Sále Martinů. Na úvod zazněl neprováděný Smyčcový kvartet Jaroslava Šarouna z 60. let, v jehož skromném skladatelském odkazu se zrači vzácná symbióza emotivního náboje a kompoziční erudice vyvěrající z autorovy praxe. V prvních fázích kvartelu, precizně nastudovaném Stamicovým kvartetem, bylo roztomilé popěvkové téma zasazeno do jakési nefigurativní a neimitační polyfonie, pozoruhodné bylo přirozené přecházení do pomalého dvojhlasu houslí, ostinálně vyostřených modelů a hned zase eufemistických vertikál, jichž jako by se autor nemohl nabažit. 1 z 2. věty vyzařovala roztomilá zvukovost, zatímco závěrečné Presto stavělo do kontrastu akcentovanou rytmičnost a návaly diatoniky. Náladu svého 2. dechového kvintelu, op. 47 naznačil Ondřej Hukal už ve své verbální konfesi ,,Úkol smyčcare? Prohánět dechaře!“ Sám se postavil k pultu a dirigoval výtečně hrající Pražské dechové kvinteto s takovým zápalem, jako by šlo o velký dechový orchestr. Jako skladateli, který by mohl svou svěží invenci rozdával, se mu podařilo hned úvodu rozehrát jakousi uhrančivě se valící harmonickou myšlenku, která vplouvá do předlouze držených tónů, náznaky energického fugata a na doraz sršaté, „bodově akcentované rytmičnosti s extatickým vyústěním. Dík za tento příval vybuchující muzikantské spontaneity. Variace pro klavírní kvarteto Karla llusy (prem. 1981) zapůsobily v dokonale soustředěném podání Radima Kresty a Václava Máchy, Kristiny Fialové a Petra Nouzovského, jako vynalézavá kompoziční kreace, mistrovsky využívají práce se zvukem a snad ještě nápadněji s pohybem.umně načasované bodové akcentované nástupy jednotlivých nástrojů, ozvláštněné drnkacími a bicími efekty, vyvolávaly nervně dráždivý tlak, kontrastující s dlouze drženými konsonantními souzvuky a také glisandovými postupy, které tentokrát přímo umocňovaly (voluční tah. Vysledný dojem evokoval mihotavé proměnlivou paletu barev a tónových vějířů. Lapidárně tvarovaná skladba s názvem 3 + 1 od Jana Vičara pro tèremin, trubku violoncello a klavír (hrál Soubor Lichtzwang) měla dvě zajímavé vlastnosti. Navzdory svému konstruktivnímu rešení využívajícímu dodekafonie a navzdory na celou skladebnou plochu rozsetým kombinacím malé tercie s dalším půltónem vyvolávala v každém okamžiku zvídavost, jak bude skladba dál pokračovat. Její další zajímavá vlastnost pak spočívala v autorově nástrojové personifikaci – trubka, cello a klavír jako by zosobňovaly tři různé mužské postavy, těremin ženu. Každý tón zde plnil určitou významovou roli, stejně jako překvapivé vplouvání do konsonantních vertikál, široce rozkročeného glissanda, klavírních klastrů apod. Exponování těreminu, jehož zvuk i samotná hra na něj navíc celý tento kompoziční obrázek hřejivě zútulnily, bylo rovněž nápadité. Ze skladby s názvem kontrasty od Jiřího Temla pro flétnu a tubové kvarteto, komponované přímo pro interprety tohoto večera, flétnistku Janu Jarkovskou a tubové kvarteto Síla, vyzařovala spíš hravost než permanentní svár, který by mohl vyvěrat z nástrojového obsazení, přikazujícího křehké flétně spolupracovat se čtyřmi basovými žesti. Tubový čtyřhlas se odvíjel jako vzestupné harmonické kaskády, které flétnová linka lehounce ovívala, v Ariettě se flétna dostávala s kvartetem tub do nádherného harmonického souladu, a finální věta Divadlo, navazující na roztomile groteskní Rondino, završovala celou tuto přirozeně muzikantsky cítěnou skladbu rozkošnou scénickou pointou. Čtyři alegorické obrazy pro housle, violu, violoncello a (místy preparovaný) klavír s názvem Malleus maleficarum od Michala Müllera (o premiéře této skladby z března 2016 jsem už v HR psal) se odvíjely jako neustálé řetězení, kombinování a shlukování moderních kompozičních postupů. Jednotlivé party nástrojů, často exponovaných v extrémních polohách, se tu prolínaly s plástvemi ryze melodicko-harmonicky tonálními a klíčovou úlohu v onom neustálém střetávání syrové až primitivní zvukovosti se od jakýchkoli efektů oproštěnými partiemi Zpěvnosti, tu hrála do detailu vycizelovaná práce s témbrem a rytmus coby stále přítomný jednotící prvek. Klavírní kvarteto Josefa Suka mělo podstatnou zásluhu na tom, že celý tento Mülleruv kompoziční ,jinotaj“ vyslechli posluchači s nepolevující koncentrací.

Napsal Miloš Pokora pro časopis Hudební Rozhledy

Sdílejte příspěvek

Share on facebook
Share on twitter
Share on pinterest
Share on email