Stamicovci oživili obsah

Napsal(a)  Pravoslav Kohout pro časopis Harmonie.

Stamicovo kvarteto je přinejmenším jednou věcí jedinečné: snad žádný jiný z našich současných komorních souborů neuskutečnil tak úspěšně podobně užitečnou a potřebnou myšlenku, jakou je projekt festivalu EuroArt Praha. Je obdivuhodné, jak vzdor neblahým zásahům osudu zůstali Stamicovci věrni původní vizi a stále jsou uměleckou i organizační páteří kontinuity festivalu. S myšlenkou vytvořit originální prostor pro prezentaci a setkávání především mladých či začínajících špičkových kvartet nejen českých, ale z celé Evropy či i ostatního světa, přišel violoncellista Stamicovců Vladimír Leixner. Jeho charisma a organizační schopnosti získaly pro realizaci potřebný počet významných partnerů, mezi nimiž svými znalostmi a pochopením vynikal v mnohém dodnes nenahraditelný šéf NKÚ Vladimír Voleník. Ačkoliv obě tyto skvělé osobnosti od nás předčasně odnesla smrt, jejich odkaz díky péči a obětavosti kolegů a partnerů žije plnohodnotně dál. 12. ročník Festivalu EuroArt Praha představil 15. února v naplněném sále Martinů Stamicovo kvarteto (Jindřich Pazdera – prim, Josef Kekula – sekund, Jan Pěruška – viola, Petr Hejný – cello) s originálním programem. Výběr programu byl možná co do posluchačské vděčnosti trochu riskantní, ale Stamicovci dokázali, že by dovedli naplnit i nejnudnější hudební světy přesvědčivým životem a hudební vášní. Jako první zazněl značně dlouhý a i na dobu svého vzniku dosti konzervativní čtyřvětý Smyčcový kvartet č. 1 E dur op. 15 Josefa Bohuslava Foerstera (1859 – 1951). Stamicovo kvarteto nedávno s obdivuhodnou pečlivostí a přidanou hodnotou hudebního temperamentu nahrálo ve světové premiéře celé Foersterovo kvartetní dílo, což je pro zmapování vývoje české hudby čin záslužný a obětavý (viz recenze v minulém ročníku HARMONIE). V živém provedení se schopnost Stamicovců maximálně rozproudit ospalý krevní oběh hudebního opusu projevila až se zavádějící přesvědčivostí.

4. smyčcový kvartet „Ozvěny a zrcadlení“ Michala Müllera (1956) věnoval autor otcově památce. Dílo v pěti navazujících částech chce evokovat plynoucí řadu záblesků a odlesků vzpomínek. Skladba je typickou představitelkou prezentovaného kompozičního stylu. Až na malou čistě tonální melodickou citaci z vlastní rané skladby je autor, perfektně ovládající modální a serielní techniky, nesmiřitelně atonální a důsledně dodržující stylovou doktrinu i v technicistním označení částí (1. čtvrtka=100, 2. čtvrtka=120, atd.). V díle se do prostoru se značnou invencí prolínají zajímavé a neobvyklé barevné i rytmické plochy, svědčící o dokonalé znalosti možností smyčcového nástroje. Avšak i při dané ploše skladby se posluchači může po chvíli vše jevit stereotypně se opakující a vzájemně neodlišitelné. Při poslechu tohoto kompozičního stylu postrádám často cosi podstatného, matematickou konstrukcí nenahraditelného…

Komorní hudba pro klavír a smyčcové kvarteto op. 138 J. B. Foerstera je skladba z jeho posledních let, nezvykle krátká (Allegro), a přesto – či právě proto – působí životněji a přesvědčivěji, než většina jeho komorních děl předchozích. Bezesporu na lesku jejího vyznění má nespornou zásluhu i brilantní uchopení a pochopení jak Stamicova kvarteta, tak pianisty Václava Máchy .

Skladby Jeana Sibelia jsou většinou rozsáhlé a nekonečné jako finská krajina. Klavírní kvintet g moll JS.159 je jednou z nich. Současně je však asi i jeho nejzdařilejší komorní skladbou z nejplodnějšího období, kdy již byl uznávaným „otcem zakladatelem“ finské národní hudby. Pětivěté dílo má krásná místa srovnatelná se světy Brahmse či Čajkovského. Stamicovci svým velmi plastickým zvukem a vášnivou emocionalitou projevu vnesli do všech přednesených skladeb netušený temperament a život, za což by od všech autorů zasloužili vděk a poděkování. Toho se jim právem dostalo od nadšeného publika. Klavírista Václav Mácha byl kvartetistům rovnocenným partnerem.

Napsal(a)  Pravoslav Kohout pro časopis Harmonie.

Sdílejte příspěvek

Share on facebook
Share on twitter
Share on pinterest
Share on email