Uprostřed Festivalových Procházek s violistkou Jitkou Hosprovou

Praha, Museum Kampa

Napsal Julius Hůlek pro časopis Hudební Rozhledy

Třídílný festival s poetickým názvem Procházky uměním v Museu Kampa s Jitkou Hosprovou, odehrávající se v rozmezí celé první poloviny letošního roku, vychází z dnes tolik aktuální myšlenky o propojení hudby s dalšími druhy umění, v tomto případě zejména s uměním výtvarným, a také s historii, respektive s geniem loci, jímž ostrov Kampa na Vltavě bezpochybně je. Prostřední z trojice koncertů (16.4.) byl zvlášť atraktivni, neboť kromě stylově, dramaturgicky a autorsky bohatého programu nabídl efektní ,,souzvuk“ výkonů mladých interpretek. – vedle již zmíněné violistky Jitky Hosprové to je sopranistka Markéta Mátlová a harfenistka Hedvika Mousa Bacha. Průběh koncertu se odvíjel od hudby předromantických období, konkrétně od autorů anglického baroka Johna Dowlanda (známá Come again), Henryho Purcella (Music for a while) a Henryho Ecclese (úprava proslulé houslové Sonáty g moll pro violu) přes árii Georga Friedricha Hondela (Lascia ch’io pianga) až k duchovní árii Wolfganga Amadea Mozarta Laudate Dominum. V druhé polovině programu převažovaly skladby romantiků Edvarda Griega (rovněž známá Solveigina píseň, tentokrát dokonce zpívaná norsky). Felixe Mendelssohna Bartholdyho (vokální Na zpěvu lehkých křídel a Preludium upravené pro violu a harfu), aby po barvité Habanere Maurice Ravela přišel závěrečný vrchol v podobě výběru z Biblických písní, op. 99 ( č. 5, 4, 10) Antonina Dvořáka.

Jak z uvedené rekapitulace programu vyplývá, koncert co do hodnoty výběru skladeb sledoval linii, abychom tak řekli, „vyššiho populáru“ v oblasti tzv. vážné hudby. Nic proti tomu, naopak, hodnotné popularizace umění nikdy není dost, zvláště, když je podepřena zralou dramaturgickou úvahou, ladí s očekávaním a vkusem publika, aniž by se mu podbízela, a když se navíc muže vykázat adekvátní úrovní interpretačního podání.

Všechny tyto atributy pojednávaný koncert přesvědčivé vykazoval, včetně okolnosti, že jistá nutnost kompromisu se neobejde bez instrumentální úpravy. Ale zase – cožpak aranže nejsou nyní stále frekventovanějším jevem koncertní praxe? Pozorné (a početné) publikum jistě přivítalo, že interpretky své výkony i skladby uváděly přijatelnými komentáři a neméně flexibilně ocenilo jejich výkony. Zde bych zdůraznil spolehlivě fixovanou úroveň i přesvědčivou jistotu jak sólových výkonů, tak souhry. V tomto případě začnu ,,od konce“ a pochválím soustředěnou pozornost, rytmickou a dynamickou přesnost harfenistky H. Mousa Bacha. Sopranistka M. Mátlová dobře intonuje, má velký hlasový fond, na komorní repertoár i dané prostředí možná až příliš průrazný (zde by tudíž bylo dobré naplnit rezervy krotší dynamiky a jemnějších odstínů), ovšem právem a v pravý čas zaujala hlavně Biblickými písněmi. S potěšením jsme mohli sledovat technicky i výrazově velmi dobře připravený, rezolutní, místy dokonce až mužně bojovný projev J. Hosprové.

Pojednávaný koncert, tří grácií“ měl ovšem ještě jednu ,,ozdobu“, a to uprostřed programu v podobě skladby pro violu a harfu Okna do srdce Michala Müllera (1956). Oceníme ji tím spíše, že se jedná o osobitou a přitom sdělnou výpověd‘ současného autora, navíc napsanou na přímou výzvu interpretek. Autor, byt svým povoláním náležející diametrálně odlišné oblasti byznysu, je totiž sám violista, a nadto se může vykázat specializovaným kompozičním a muzikologickým školením a imponující radou děl komorních, symfonických a dokonce i pro film. Okna do srdce (2013) tvarem i obsahem vycházejí nejen z barokní imprese, ale i ze zaměření a dispozic interpretek a svým způsobem projevují bezděčný, možná tušený autobiografický ráz – čtvrt roku po dokončení skladby autor podstoupil operaci srdce. Zároveň evidentně sledují ideály nové doby v podobě náznaku minimalismu, modality a polyrytmičnosti s důvěrným obeznámením témbrových možností. Barokní východisko je patrné především v první větě mj. hybným motorismem, zatímco druhá věta vytváří zvláštní náladu meditativního zamyšlení, ústící v přímo katarkticky prosvítající atmosféru útěchy a naděje s překvapivě modulujícím závěrem. Podmanivý naturel J. Hosprové přesvědčivé zrcadlí quasi virtuózní, efektní finále. Kompozice M. Müllera se naprosto organicky a přesvědčivě včlenila do celkové dramaturgie ,,klasicky“ laděného koncertu, což názorně a po zásluze doložila spontánní reakce publika..

Napsal Julius Hůlek pro časopis Hudební Rozhledy

Sdílejte příspěvek

Share on facebook
Share on twitter
Share on pinterest
Share on email